O Lese - spojte se s přírodou 

V České republice se vyskytuje devět lesních vegetačních stupňů, které jsou ovlivněny především nadmořskou výškou a stanovištěm. Přirozených lesů se zde nachází dnes již málo. V drtivé většině došlo v minulosti alespoň k částečným zásahům do struktury či druhového složení porostů. Ve většině případů byla zcela pozměněna druhová skladba, takže nyní v Česku převládá jedlovo-bukový lesní vegetační stupeň (30,04 %), nacházející se v nadmořské výšce 600 – 700 m n. m., naopak nejmenší část tvoří klečový lesní vegetační stupeň (nad 1350 m n. m.; 0,29 %). Nejhojnější dřevinou je v Česku buk pokrývající cca 40 % plochy.

0. lesní vegetační stupeň – bory (3,73 %)

Jen málokde u nás se ještě dnes setkáme s neporušenou nížinnou přírodou – se zbytky původní květeny vlhkých lužních lesů, která sem pronikla z jižnějších, teplejších oblastí Evropy. Lesní vegetační stupeň bory zahrnuje přirozená stanoviště borovic, většinou jen borovice lesní (Pinus sylvestris), v některých oblastech pak borovici blatku (Pinus rotundata). Blatkový bor najdeme v Třeboňské pánvi, na Šumavě, Českém lese, Českomoravské vrchovině nebo Hrubém Jeseníku. Borové lesy rostou na velice chudých půdách, na místech s nedostatkem vlhkosti nebo naopak v polohách trvale ovlivněných vodou nebo lesy v oblastech s nepříznivými klimatickými podmínkami s vysokými teplotními rozdíly mezi létem a zimou. To jsou místa, která díky svým vlastnostem nevyhovují jiným u nás běžným dřevinám. Zde si houževnatá a otužilá borovice dokáže bez cizí pomoci vybojovat hlavní postavení a zatlačit své jinak silnější konkurenty do pozice přimíšených dřevin. Na chudých a sušších půdách se borovice dělí o místo s dubem zimním (Quercus petraea), s vyšší nadmořskou výškou může přibývat i buk lesní (Fagus sylvatica), v pískovcových skalních městech se díky nižším teplotám dokáže výrazněji prosadit smrk ztepilý (Picea abies). Na skalních hřebenech a kamenitých sutích vzniká tzv. reliktní bor. Pro něj je typický malý a křivolaký růst dřevin způsobený jak nedostatkem živin a vody, tak velkými výkyvy teplot. Lesy reliktního boru mají velký ochranný význam. Po jejich odlesnění by došlo ke zničení celého prostředí. Výsledkem by byla smytá skála nebo nehostinné balvanisko, neschopné přijmout jakoukoliv jinou vegetaci. Tam, kde je čerstvě vlhká půda, a kde se po jarním tání sněhu dlouho drží voda, vzniká poněkud neobvyklá směsice bor. Objevuje se jedle bělokorá (Abies alba), bříza pýřitá (Betula pubescens), bříza bělokorá (Betula pendula) a smrk ztepilý (Picea abies). Na vodou ovlivněných stanovištích si borovice lesní si zachovala v přirozeném stavu dominanci nebo význačný podíl pouze na podloží písčitých sedimentů, hadců, v extrémních podmínkách i vápenců a rašelin a na skalnatých výchozech různých kyselých hornin (reliktní bory). Tato půdně výrazná stanoviště překrývají svou specifickou povahou rozdíly klimatu, a proto tvoří v typologickém systému samostatný stupeň. Dalo by se říci, že převážná část těchto stanovišť se nachází v rozpětí klimatu 3. a 4. lesního vegetačního stupně.

1. lesní vegetační stupeň – dubový (do 350 m n. m.; 8,31 %)

Dubový lesní vegetační stupeň (aneb dubina, doubrava, doubí) se vyskytuje na lokalitách klimaticky podmíněných průměrnou roční teplotou nad 8 0C, průměrným ročním úhrnem srážek pod 600 mm a délkou vegetační doby nad 165 dní. V České republice se nachází ve středních, jižních a západních Čechách a na jižní Moravě. V klimaxové dřevinné skladbě se uplatňuje hlavně dub zimní (Quercus petraea). Charakteristickými jsou i dub cer (Quercus cerris), dub pýřitý - šipák (Quercus pubescens) a jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia). Význačně chybí buk lesní (Fagus sylvatica), který může být přítomen ojediněle ve vlhčích polohách. Lesní vegetační stupeň je převážně na vysýchavých polohách. V borech a luzích jej podmiňují půdní a nikoliv klimatické podmínky. Všechny duby jsou náročné na světlo a v oblastech s bohatě vyvinutými porosty lísky nastupuje dub jako poslední dřevina ze složek teplomilného listnatého lesa jen proto, že jeho zmlazování pod lískovými porosty (Corylus sp.) bylo silně omezeno nedostatkem světla. Dále u nás duby tvoří smíšené světlé lesy spolu s lípou (Tilia sp.), jilmem (Ulmus sp.), habrem (Carpinus sp.), často i s borovicí (Pinus sp.) a jedlí (Abies sp.). Dřínové doubravy zahrnují společenstva teplomilných doubrav - většinou s účastí dubu šipáku (Quercus pubescens). Setkáme se s nimi na extrémně suchých stanovištích teplých oblastí, hlavně na slunných svazích, temenech svahů a hřebenech, v nížinách a nižších pahorkatinách do nadmořské výšky 450 metrů (někdy i výše). Jsou zastoupeny v Českém středohoří, Předhoří Českomoravské vrchoviny, v Českém a Moravském krasu, na Pavlovských vrších, v České křídové pánvi, ve Středomoravských Karpatech a Jihomoravských úvalech. Na slunných členitých pahorkatinách se vyskytuje zakrslá doubrava, která osídluje hrany plošin a svahů, hřebeny a svahy se skalkami či kamenité a balvanité sutě, a to v nadmořských výškách 150 až 500 metrů (ojediněle i výše). Funkce lesa je výrazně půdoochranná, soubor náleží do ochranného lesa, půdy jsou velmi náchylné k erozi a devastaci. Těžiště rozšíření má v zářezech řek v teplejší části Předhůří Českomoravské vrchoviny a v zářezech řek Berounky a Vltavy na Křivoklátsku a Karlštejnsku. Borová doubrava je rozšířená v nížinách na zvlněných plošinách, tvořených terasami štěrkopísků, někdy s překryvy vátých písků. Vyskytuje se nejčastěji v nadmořských výškách 170 až 350 metrů, především v Polabí (zaujímá 17 procent plochy) a na stycích se sousedními přírodními lesními oblastmi. Kyselá doubrava je rozšířena v nížinách, na plošinách v plochých pahorkatinách a pak hlavně na slunných svazích a hřebenech v nadmořských výškách 200 až 400 metrů. Vyskytuje se především v Polabí, v Předhoří Českomoravské vrchoviny, ve Středočeské pahorkatině a na Křivoklátsku. V přirozené skladbě zcela převládal dub zimní (Quercus petraea), malou příměs tvořila bříza (Betula sp.), ojediněle podúrovňový habr (Carpinus sp.) a lípa (Tilia sp.). Chyběl buk (Fagus sp.) a keřové patro. Dub může přecházet někde i do zakrslých forem. 2. lesní vegetační stupeň – bukovo-dubový (350 – 400 m n. m.; 14,89 %) Bukovo-dubové lesy představují zbytky původní květeny s lípou srdčitou (Tilia cordata), lesostepi a skalní stepi s duby (Quercus sp.), habry (Carpinus sp.) a teplomilnými druhy křovin. Vegetační stupeň zaujímá lokality klimaticky podmíněné průměrnou roční teplotou 7,5 - 8 0C, průměrným ročním úhrnem srážek 600 až 650 mm a délkou vegetační doby 160 až 165 dní. Velmi často se zde vyskytují jihoevropské prvky květeny a zvířeny, hlavně na nejteplejších, k jihu obrácených a sluncem vyhřátých svazích. Převažuje dub zimní (Quercus petraea) s příměsí buku lesního (Fagus sylvatica) a habru obecného (Carpinus betulus). Dub pýřitý - šipák (Quercus pubescens) a dub cer (Quercus cerris) lze nalézt pouze na suchých exponovaných místech. V pařezinách, kde vymizel buk lesní, převládl habr obecný (Carpinus betulus). Chudá buková doubrava je rozšířena v pahorkatinách na různých, minerálně chudých horninách. Většinou se vyskytuje na vyklenutých svazích, plochých hřbetech a hřebenech, někdy i na zvlněných plošinách, převážně v nadmořských výškách 280 až 400 metrů, výše (zhruba od 500 metrů) hlavně na slunných svazích. Půdy jsou mělké až středně hluboké, vysýchavé, většinou hlinitopísčité, štěrkovité a propustné. Kyselá buková doubrava je hojná v nízkých polohách na plošinách a táhlých svazích, v pahorkatině jak na mírných, tak na příkrých, převážně teplých svazích, a to v nadmořských výškách 300 až 450 metrů. Vyskytuje se na různých, především kyselých horninách hlavně ve Středočeské pahorkatině, Rakovnicko-kladenské pahorkatině, Křivoklátsku, Polabí a Předhoří Českomoravské vrchoviny. Půdy jsou většinou hlinitopísčité (někdy i písčité) štěrkovité, středně hluboké, mírně vlhké až vysýchavé.

3. lesní vegetační stupeň – dubovo-bukový (400 – 550 m n. m.; 18,41 %)

Dubovo-bukový lesní vegetační stupeň zaujímá lokality klimaticky podmíněné průměrnou roční teplotou 6,5 až 7,5 0C, průměrným ročním úhrnem srážek 650 až 700 mm a délkou vegetační doby 150 až 160 dní. Převažuje buk lesní (Fagus sylvatica). Přimíšen je dub zimní (Quercus petraea) a habr obecný (Carpinus betulus), které zde dosahují produkčního optima. Při výmladkovém způsobu hospodaření pak ve vzniklých pařezinách buk lesní a dub zimní potlačuje habr obecný. Společenstva mají většinou silně travnatý ráz. Vodou ovlivněné půdy obsadily dub letní (Quercus robur) a jedle bělokorá (Abies alba). Živinově chudší stanoviště zaujímá borovice lesní (Pinus sylvestris). Chudá dubová bučina se vyskytuje v pahorkatině na chudých podkladech, většinou v nadmořských výškách 350 až 500 metrů. Především na hřbetech, kupách, horních částech svahů a vyklenutých částech zvlněných plošin. Půda je hlinitopísčitá až písčitohlinitá, mělká až středně hluboká, mírně vlhká, štěrkovitá a většinou propustná. Kyselá dubová bučina je běžná v pahorkatinách na různých svazích (ve vyšších polohách především slunných), na hřbetech i na plošinách, a to v nadmořských výškách 350 až 500 metrů. Půdotvorný substrát je převážně chudší a kyselejší a tvoří jej různé horniny (výjimečně i chudší odrůdy znělců a čedičů). Půda je středně hluboká až hluboká, čerstvě až mírně vlhká, hlinitopísčitá, někdy písčitohlinitá, často štěrkovitá. Bohatá dubová bučina se vyskytuje v pahorkatinách v nadmořských výškách 300 až 500 metrů, a to na různě sklonitých svazích a na zvlněných plošinách. Na výrazných slunných svazích vystupuje i výše, především na substrátech bohatších na živiny různého geologického původu, někdy s příměsí sprašových hlín. Půdy jsou hlinitopísčité až hlinité, hluboké nebo středně hluboké, kypré, čerstvě, případně mírně vlhké. Funkce lesa je výrazně hospodářská a infiltrační, produkce je nadprůměrná, lze dosáhnout i cenných sortimentů. Jasanová olšina potoční se vyskytuje v úzkých údolních nivách podél potoků a říček v pahorkatině a vrchovině, v nadmořských výškách 250 až 600 metrů, v mezoklimaticky chladnějších, většinou inverzních polohách. Půdy jsou většinou středně hluboké, shora vlhké, silně humózní a kypré, dospod mokré až zbahnělé. Hladina podzemní vody bývá blízko povrchu, pohyb okysličené vody je mírně zpomalený. V jarním období a po velkých deštích bývají krátkodobě zaplavovány. Jasanová olšina prameništní doprovází jasanové olšiny potoční, vyskytuje se i v plochých úžlabinách a na svahových mokřadech.

4. lesní vegetační stupeň – bukový (550 – 600 m n. m.; 5,69 %)

Ve vyšších polohách, v nadmořské výšce kolem pěti set metrů, začíná další stupeň, stupeň bukový. Ráz krajiny se nápadně mění: v nižších polohách tohoto stupně tvoří sice zbytky původního rostlinného společenstva doubravy, ve vyšších polohách se však už objevují bučiny, do nichž se mísí jedle a vysazované smrky. Krajina je značně ovlivňována zásahy člověka, lesy jsou střídány loukami a pastvinami. Na mnoha místech jsou původní bučiny nebo jedliny nahrazovány smrkovými monokulturami a jen zbylý podrost prozrazuje svůj původ. Bukový lesní vegetační stupeň (bučiny) zaujímá lokality klimaticky podmíněné průměrnou roční teplotou 6,0 až 6,5 0C, průměrným ročním úhrnem srážek 700 až 800 mm a délkou vegetační doby 140 až 150 dní. Buk lesní (Fagus sylvatica) je zde v optimu a vytváří čisté, nesmíšené bučiny, které se velkoplošně vyskytují v karpatské oblasti. V těchto bučinách může být slabě zastoupen dub zimní (Quercus petraea), případně jedle bělokorá (Abies alba). V Čechách se však tento stupeň nachází především v podmáčených polohách, které jsou pak bez buku lesního, ale s jedlí bělokorou. Podíl bučin v poslední době roste, řada bučin je chráněna jako zvláště chráněná území. Buk, klen i lípa jsou významné meliorační dřeviny, jejichž výsadba je povinná z lesního zákona. Bučiny jsou chráněny v několika pralesních rezervacích, např. Žofínský prales, Hojná voda, spodní část Boubínského pralesa, Uhlířský vrch, Kohoutov, Jezeří aj. Významný podíl bučin je v chráněných krajinných oblastech Bílé Karpaty, Křivoklátsko a Beskydy a v národním parku Podyjí. Chudá bučina se vyskytuje v členitých pahorkatinách a nižších vrchovinách, zhruba v nadmořských výškách 450 až 650 metrů, a to především v horních částech svahů, na hřbetech, kupách a na vyklenutých plošinách. Geologické podloží tvoří různé horniny, které špatně zvětrávají. Půdy jsou silně kyselé, živinami chudé, mělké až středně hluboké, převážně hlinitopísčité a mírně vlhké. Pro své ohrožení je les na přechodu mezi hospodářským a ochranným lesem. Kyselá bučina je rozšířena v členitých pahorkatinách a v nižších vrchovinách na různých svazích, hřbetech a zvlněných plošinách v nadmořských výškách 450 až 600 metrů. Vyskytuje se převážně na kyselejších a chudších horninách. Větší plochy zaujímá zejména ve Středočeské pahorkatině, v Předhůří Šumavy a Novohradských hor, v Předhoří Českomoravské vrchoviny, v Českomoravském mezihoří a na Drahanské vrchovině. Půda je středně hluboká až hluboká, čerstvě až mírně vlhká, hlinitopísčitá a písčitohlinitá, slabě až středně skeletovitá. Svěží bučina je rozšířena ve vyšších pahorkatinách až plochých vrchovinách na plošinách, mírných až středních svazích zhruba v nadmořských výškách (400) 450 až 600 metrů. Hojně bývá zastoupena zejména na Moravě v přírodních lesních oblastech 30, 31, 33 a 41 (10 procent průměrného plošného zastoupení), na různých (poněkud minerálně slabších) substrátech mnohdy se slabšími překryvy hlín. Půda je středně hluboká až hluboká, čerstvě vlhká, hlinitopísčitá až písčitohlinitá, slabě štěrkovitá až štěrkovitá.

5. lesní vegetační stupeň – jedlovo-bukový (600 – 700 m n. m.; 30,04 %)

Jedlo-bukový lesní vegetační stupeň zaujímá lokality klimaticky podmíněné průměrnou roční teplotou 5,5 - 6,0 0C, průměrným ročním úhrnem srážek 800 až 900 mm a délkou vegetační doby 130 až 140 dní. Na základě lokálních rozdílů převažuje buď buk lesní (Fagus sylvatica), nebo jedle bělokorá (Abies alba). Přirozeně je přítomen už i smrk ztepilý (Picea abies), který má v tomto stupni své produkční optimum. Zcela chybí dub zimní (Quercus petraea). Jedle bělokorá je častější na těžších půdách a v polohách hřbetů, kde se nehromadí buková hrabanka. Naopak místa s hromaděním bukové hrabanky a tedy častějším výskytem jejích slehlých pláství podstatně vyhovují buku lesnímu. V bylinném patře se hojně vyskytují tzv. bučinné druhy, přítomny jsou i druhy vodou ovlivněných půd nižších stupňů. V inverzních polohách se vyskytují již tzv. subalpinské bylinné druhy. Chudá jedlová bučina je rozšířena ve vrchovinách v nadmořských výškách kolem 500 až 700 metrů (v podhůří Šumavy až 800 m), a to především v horních částech svahů, na hřebenech a kupách, ale i na vyklenutých svazích různých sklonů a na zvlněných plošinách. Geologickým substrátem jsou kyselé, živinami nepříliš zásobené horniny. Půdy jsou převážně mírně vlhké, hlinitopísčité, mnohdy značně skeletovité, středně hluboké až mělké. Kyselá jedlová bučina má největší plošné zastoupení. Vyskytuje se převážně na kyselých horninách. Zaujímá různé svahy, hřbety a zvlněné plošiny ve vrchovinách, převážně v nadmořských výškách 500 až 700 (750) metrů. Častá je hlavně na Českomoravské vrchovině, v Krušných horách, Předhoří Šumavy a Novohradských hor, na Karlovarské vrchovině, v Podkrkonoší, Sudetském mezihoří a Českomoravském mezihoří. Půda je středně hluboká až hluboká, hlinitopísčitá až písčitohlinitá, čerstvě až mírně vlhká, slabě až středně skeletovitá. Svěží jedlová bučina je hojně rozšířena ve vrchovinách na různě sklonitých svazích, plochých hřbetech i zvlněných plošinách, převážně v nadmořských výškách (450) 500 až 700 (850) metrů. Geologické podloží tvoří různé horniny, které dávají vzniknout kyselejším půdám středně zásobeným živinami. Jsou převážně hluboké, čerstvě vlhké, hlinitopísčité až písčitohlinité, slabě štěrkovité až štěrkovité. Funkce lesa je intenzivně hospodářská, produkce převážně nadprůměrná. Bohatá jedlová bučina je častá ve vrchovinách, v oblastech karpatského flyše zasahuje až do ploché hornatiny. Vyskytuje se převážně v nadmořských výškách (450) 500 až 750 (800) metrů, na flyši i výše (prales Salajka 820 m). Zaujímá svahy různých sklonů, zvlněné plošiny i ploché hřbety. Geologické podloží tvoří různé minerálně bohatší horniny. Půdy jsou převážně hluboké až středně hluboké (na flyši i velmi hluboké), písčitohlinité až hlinité, slabě štěrkovité, čerstvě vlhké a kypré.

6. lesní vegetační stupeň – smrkovo-bukový (700 – 900 m n. m.; 11,95 %)

Smrkovo-bukový lesní vegetační stupeň zaujímá lokality klimaticky podmíněné průměrnou roční teplotou 4,5 až 5,5 0C, průměrným ročním úhrnem srážek 900 až 1050 mm a délku vegetační doby 115 až 130 dní. Hlavní dřeviny tvoří tzv. hercynskou směs. Jedná se o smrk ztepilý (Picea abies), buk lesní (Fagus sylvatica) a jedli bělokorou (Abies alba). V bylinném patře se nacházejí ojediněle tzv. smrkové druhy. Významně je zde zastoupena věsenka nachová (Prenanthes purpurea), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), kostřava nejvyšší (Festuca altissima), na živinově chudších stanovištích pak třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). Vodou ovlivněné lokality jsou bez buku lesního, živinově chudší stanoviště doprovází borovice lesní (Pinus sylvestris). Chudá smrková bučina je rozšířena převážně v hornatinách v horních částech svahů, na hřbetech a kupách i vyklenutých svazích v nadmořských výškách 650 až 950 metrů (1000 m na Šumavě). Geologický substrát tvoří kyselé horniny značně chudé na živiny. Půda je středně hluboká až mělká, mírně až čerstvě vlhká, převážně hlinitopísčitá a značně skeletovitá. Kyselá smrková bučina je častá v členitých vrchovinách a v hornatinách na kyselých horninách. V některých hornatinách je nejrozšířenějším souborem lesních typů (například v Orlických horách 34 procent, na Šumavě 26 procent, v Jizerských horách 20 procent plochy). Zaujímá svahy, hřbety a zvlněné plošiny v nadmořských výškách 650 až 950 metrů (na Šumavě 700 až 1050 metrů). Půda je středně hluboká až hluboká, hlinitopísčitá až písčitá, čerstvě vlhká, někdy jen mírně vlhká, slabě až středně skeletovitá. Svěží smrková bučina je hojná v nižších hornatinách na různě sklonitých svazích, plochých hřbetech i zvlněných plošinách, převážně v nadmořských výškách 650 až 950 metrů, na Šumavě a v Beskydách do 1050 metrů (i výše). Geologické podloží tvoří různé silikátové horniny. Půdy jsou kyselé, středně, někdy i slaběji zásobené živinami, převážně hluboké, stále čerstvě vlhké, dobře propustné a slabě štěrkovité.

7. lesní vegetační stupeň – bukovo-smrkový (900 – 1050 m n. m.; 5,00 %)

Od 900 metrů nadmořské výšky mluvíme o nižším horském stupni, který je charakteristický pro bukovo-smrkový lesní vegetační stupeň. Tady už se nesetkáme s dubem, jsou tu však zbytky původních bučin a smíšených lesů bukojedlových a smrkojedlových. Tyto formace jsou mnohdy nahrazeny kulturními smrčinami. Zaujímá lokality klimaticky podmíněné průměrnou roční teplotou 4,0 - 4,5 0C, průměrným ročním úhrnem srážek 1050 - 1200 mm a délkou vegetační doby 100 - 115 dní. V hercynské směsi dřevin - smrk ztepilý (Picea abies), jedle bělokorá (Abies alba), buk lesní (Fagus sylvatica) - už buk ustupuje do podúrovně. V Karpatech někdy tvoří zakrslý buk horní hranici lesa. Půdu tvoří většinou humusové podzoly. V bylinném patře je významná účast tzv. smrkových druhů - podbělice alpská (Homogyne alpina), bika lesní (Luzula sylvatica), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum) a lipnice Chaixova (Poa chaixii). Kyselá buková smrčina je hojně rozšířena v hornatinách. V Krušných horách je nejrozšířenějším souborem (20 %), výrazné zastoupení má v Orlických horách (12 %), na Šumavě (11 %), v Krkonoších (10 %) a v Hrubém Jeseníku (9 %). Vyskytuje se v nadmořských výškách 900 až 1050 metrů (v Krušných horách už od 800 m, na Šumavě do 1150 m). V inverzních polohách se vzácně vyskytuje už od 700 metrů (v roklích pískovcových skalních měst i níže). Zaujímá hlavně náhorní plošiny, hřbety, horní a střední části svahů. Geologický podklad tvoří kyselé horniny (hlavně žuly, ruly, svory, fylity). Půdy jsou středně hluboké až hluboké, převážně hlinitopísčité, někdy značně skeletovité a čerstvě vlhké. Svěží buková smrčina je rozšířena v hornatinách na různě sklonitých svazích i plochých hřbetech, převážně v nadmořských výškách (850) 900 až 1050 (1100) metrů, většinou na kyselejších silikátových horninách. Zásoba živin v půdě je mírně podprůměrná, půda je středně hluboká až hluboká, dobře propustná, většinou štěrkovitá a stále čerstvě vlhká. Vlhká buková smrčina je rozšířená v horských oblastech, zhruba v nadmořských výškách 850 až 1050 (1100) metrů, a to hlavně na sedimentech v prameništním území, v údolích, jimiž protékají potůčky a potoky, v údolích s potočními terasami a na bazích svahů. Půda je většinou středně hluboká, s velmi proměnlivým množstvím skeletu, písčitohlinitá až hlinitopísčitá, výjimečně hlinitá až jílovitohlinitá (v Beskydách). Je obohacovaná vodou stékající se svahů, a proto je stále čerstvě vlhká až vlhká, v okolí potoků a pramenů mokrá až zbahnělá. Kyselá rašelinná smrčina se vyskytuje v horských polohách v pokleslinách na náhorních plošinách a v plochých dnech údolí, především v Krušných horách, na Šumavě, v Novohradských a Jizerských horách, většinou v nadmořských výškách 700 až 1050 metrů. V inverzních polohách sestupuje až do výšky 600 metrů. Rašeliniště, zvláště v blízkosti pramenů, bývají bochníkovitě vyklenutá. Shora bývá jen slabá vrstva dobře rozložené rašeliny, podíl nerozloženého organického materiálu kolísá kolem 50 procent. Zamokřené vrstvy rašeliny (v hloubce větší než 50 centimetrů) jsou špatně rozložené, fibrické.

8. lesní vegetační stupeň – smrkový (1050 – 1350 m n. m.; 1,69 %)

Hluboké smrkové lesy jsou typické pro vyšší horský stupeň. Zaujímjí lokality klimaticky podmíněné průměrnou roční teplotou 2,5 - 4,0 0C a délkou vegetační doby 60 až 100 dní. Zcela dominuje smrk ztepilý (Picea abies). Největší komplex horského smrkového lesa v České republice tvoří Trojmezenský prales a Smrčina v Národním parku Šumava. Ve smrkovém lese chybí buk lesní (Fagus sylvatica) a jedle bělokorá (Abies alba) nebo jsou zakrslé. Na živných půdách je přimíšen javor klen (Acer pseudoplatanus), který dorůstá střední velikosti. Proředěná horní (stromová) hranice lesa přechází do skupin s borovicí klečí (Pinus mugo). V bylinném podrostu se nacházejí stejné druhy jako v 7. lesním vegetačním stupni, avšak častěji, na klimaticky podmíněných kyselejších stanovištích nebo při převaze živinově chudších půd, převládají třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), metlice křivolaká (Deschampsia flexuosa), drobné podbělice (Homogyne sp.), dřípatky (Soldanella montana), některé hořce (Gentiana sp.) a mnoho dalších. Volný prostor lesními komplexy vyplňují výhradně horské louky, pastviny a paseky. Také fauna se mění. Králem horských smrkových lesů je jelen. Smrkové lesy sahají vysoko do hor, až tam, kde končí souvislá lesní hranice. Ani ta však neleží všude stejně vysoko. V Krkonoších a v Jeseníkách obvykle vystupují souvislé smrkové lesy do nadmořské výšky 1300 metrů, na Šumavě až do 1400 metrů. Záměrným odlesňováním v nedávné minulosti se původní lesní hranice v našich horách často značně snížila. Ještě dost vysoko nad souvislou lesní hranicí se objevují jednotlivé smrky, avšak pokřivené a zakrslé, které tu vzdorují nepříznivým vysokohorským podmínkám. Nachází se zde i tzv. vlajkové stromy, jejichž větve jsou jednosměrnými horskými větry obráceny na jednu stranu. Chudá smrčina se omezeně vyskytuje v horských oblastech, především v Krušných horách, méně v Krkonoších a Hrubém Jeseníku. Půda je středně hluboká až mělká, převážně hlinitopísčitá a značně skeletovitá. Kyselá smrčina je rozšířena ve vyšších polohách hornatin, nejčastěji v nadmořských výškách 1000 - 1200 m. Na Šumavě vystupuje do výšky 1250 m, v Krušných a Jizerských horách se vyskytuje od 950 m. Největší plošné zastoupení má v Krkonoších (9 %), menší v Jizerských horách a na Šumavě (7 %) a v Hrubém Jeseníku (5 %), malé v Orlických horách (1 %) a v Krušných horách. Zaujímá hlavně horní části svahů a náhorní plošiny. Vyskytuje se především na kyselých horninách krystalinika (žuly, ruly, svory, fylity). Půdy jsou středně hluboké až hluboké, převážně hlinitopísčité, většinou značně skeletovité, čerstvě vlhké. Svěží smrčina je rozšířena jen ve vyšších hornatinách na různě sklonitých svazích, často v chráněných polohách. Na Šumavě a v Hrubém Jeseníku se vyskytuje v nadmořských výškách zhruba 1050 až 1250 (1300) metrů, v Jizerských horách a Krkonoších v rozmezí 1000 až 1150 metrů. Většinou na kyselejších silikátových horninách vznikají půdy s poněkud slabší zásobou živin. Jsou středně hluboké až hluboké, spíše kamenité, dobře propustné, čerstvě vlhké až vlhké. Klenová smrčina se vyskytuje ostrůvkovitě jen ve vyšších hornatinách (v Krkonoších, Krušných horách, v Hrubém Jeseníku) na kamenitých až balvanitých svazích a hřbetech a na zahliněných svahových sutích ve skloněných úžlabinách, a to v nadmořských výškách 950 až 1300 metrů. Geologické podloží tvoří zpravidla bohatší horniny. Půdy jsou středně hluboké až mělké, silně kamenité až balvanité, písčitohlinité až hlinitopísčité, humózní, stále čerstvě vlhké.

9. lesní vegetační stupeň – klečový (nad 1350 m n. m.; 0,29 %)

Nad hranicí souvislého smrkového lesa začíná subalpínský stupeň, s kosodřevinou a horskými vysokostébelnatými nivami: klečový lesní vegetační stupeň zaujímá lokality klimaticky podmíněné průměrnou roční teplotou do 2,5 0C, průměrným ročním úhrnem srážek nad 1500 mm a délkou vegetační doby do 60 dnů. Jsou pro ně typické rozsáhlé porosty horské borovice kleče (Pinus mugo) a kosodřeviny. Z ostatních dřevin se vyskytuje opět keřovitá příměs jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia), vrby slezské (Salix silesiaca), břízy pýřité (Betula pubescens) a břízy karpatské (Betula carpatica). Na území naší republiky se omezuje jen na oblast Krkonoš a sekundárně na oblast Jeseníků, kde je občas provázena dalším jehličnanem, zakrslým horským jalovcem (Juniperus scopulorum). Izolované ostrovy kleče se na těchto specifických stanovištích vyskytují také na Šumavě (v karech Černého a Plešného jezera, na Trojmezné aj.). Klečové porosty ve vrcholové části Hrubého Jeseníku a Kralického Sněžníku nejsou původní. Reliéf terénu je značně pestrý. Kosodřevina zarůstá mírné i příkré svahy, hřebeny, náhorní plošiny i mírné poklesliny a úžlabiny. Půdy jsou většinou silně skeletovité až skeletovité s hlinitopísčitou výplní. Jsou silně kyselé, minerálně velmi slabě zásobené, trvalé vlhké, v pokleslinách až mokré.K nápadným bylinám tohoto stupně patří některé druhy hořců, žluté i červené jestřábníky a další druhy.