O Lese - spojte se s přírodou 

Systematika

Říše:	rostliny (Plantae)
Podříše:	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení:	pinofyty (Pinophyta)
Třída:	jehličnany (Pinopsida)
Řád:	borovicotvaré (Pinales)
Sekce:	borovice (Pinus)
Čeleď:	borovicovité (Pinaceae)
Rod:	jedle (Abies)
Druh:	jedle bělokorá (Abies alba Mill)

Charakteristika

Velmi vysoký strom (až 65 m) s válcovitým rovným kmenem o průměru až 2 m. Koruna v mládí kuželovitá, později válcovitá, na vrcholu zploštělá (tzv. čapí hnízdo). Kořen kůlový až srdcovitý s hluboko sahajícími panohovými upevňovacími kořeny. Kůra s pryskyřičnými kanálky, hladká, bělošedá, ve stáří tmavší a podélně rozpukaná, šedá. Letorosty šedé, jemně plstnaté. Pupeny špičatě vejčité, hnědé, bez pryskyřice. Jehlice dvouřadě uspořádané, u plodonosných větví kryjí výhon, 18–30 mm dlouhé, asi 2 mm široké, ploché, na líci tmavě zelené, lesklé s rýhou, na rubu se 2 světlými pruhy(průduchy), na vrcholu většinou slabě vykrojené, u plodonosných větví oblé až špičaté. Šišky vzpřímené, 10–20 cm dlouhé, 3–5 cm široké, válcovité, nahoře zaoblené. Dozrávají během září a rozpadají se na stromech. Šupiny opadávají a na stromech zůstávají pouze vřetena. Trojhranná semena jsou 8–11 mm dlouhá, 3–5 mm široká mají neopadavé křídlo.

Ekologie

Přirozeným stanovištěm jedle horské jsou horské a podhorské lesy, kde společně s bukem vytváří bukojedlové lesy. Přirozeně nevytváří monokultury, roste často společně se smrkem a bukem v tzv. hercynské směsi. Své optimum má v 5. lesním vegetačním stupni. Její rozšíření je limitováno nároky na vlhkost a citlivostí vůči pozdním mrazům. Roste převážně na hlubších středně živných až bohatších čerstvě vlhkých až podmáčených půdách, výjimečně také na půdách rašelinných až kamenitých. V některých oblastech jsou jejím optimálním stanovištěm také vápence. Je také velmi citlivá ke znečištěnému ovzduší (především oxidy síry). Vyžaduje vlhkou hlubší půdu a jako klasický klimaxový druh snáší dobře zastínění. Minimum srážek kolísá mezi 500–1 000 mm, optimum je 1 000–2 500 mm, od severu k jihu potřeba srážek narůstá. Od 60.–70. let 20. století po ekologické katastrofě (imise) v některých oblastech našich příhraničních pohoří téměř vymizela. V posledních několika letech se její stav postupně zlepšuje a opět se stává nedílnou součástí našich lesů.

Výskyt

V ČR je těžiště výskytu v nižších horských oblastech (min. rokle Labských pískovců 140 m n. m., max. Boubín, cca 1 300 m n. m.). Roste roztroušeně ve všech okrajových pohořích kromě Ždánického lesa. Bez jedle bělokoré jsou teplé pahorkatiny a úvaly velkých řek. V Krkonoších, Jizerských horách a ostatních sudetských horách dnes už jen velmi zřídka. Známou rezervací s tímto druhem je Mionší v Moravskoslezských Beskydech.

Využití

Dřevo má podobné technické vlastnosti jako smrkové, je méně lesklé a hůře se hobluje, snadno šedne. Častěji než na výrobu řeziva se používá jako dříví stavební, zejména dříví důlní (než se totiž jedlové vzpěry ve štolách zlomí nadměrným tlakem, varují svým zvukem). Dále našlo své využití na vodní stavby (pod vodou je trvanlivější), k výrobě hudebních nástrojů, sudů, také štípaných jedlových střešních šindelů apod. Vzhledem k poměrně vzácnému výskytu v našich lesích se jedlové dřevo většinou používá při rekonstrukcí krovů historických budov a dřevěných staveb či zastřešených mostů. Z kůry se dříve těžil terpentýn.